Ludvík XIV byl známým milovníkem krásných žen, dobrého jídla a vína - a všeho si užíval plnými doušky. Jak si nechal servírovat víno? Jak jej vychutnával? Jaký byl jeho rituál? Pojďme se vrátit do Versailles o 4 století zpátky a buďme společně svědky jedné královské degustace...
.jpg)
O správný výběr, přípravu a ochutnávání vín se staral tým sklepníků pod dohledem "šéf sommeliera". Když král dostal chuť na víno, pokynul svému sklepníkovi, který se nazýval "échanson". Sklepník zvolal "Víno pro krále!" a doprovázen stráží se odebral do místnosti, kde bylo permanentně připraveno víno, a kterou řídil a střežil tzv. "šéf-sommelier". Ten podal sklepníkovi zlatý podnos, na kterém byly dvě karafy - s vínem a vodou, drobné nádoby k degustaci vína, tzv. "taste-vin" a sklenice pro krále. Sklenice byla zavřená, aby se předešlo k otravě jedem.
Oba se pak v doprovodu stráže vydali ke králi, hluboce se poklonili a "šéf-sommelier" smíchal víno s vodou, ochutnal jej a nechal jej ochutnat sklepníkovi. Pokud bylo víno v pořádku (tj. ani voda ani víno nebylo otrávené), sklepník se znovu hluboce uklonil, otevřel sklenici krále a podal králi podnos, aby si král mohl nalít naředěné víno. Poté, co se král podle libosti napil vína, položil sklenici na podnos, sklepník ji znovu zakryl, znovu se hluboce uklonil a položil je na zlatý tác šéf-sommeliera, který vše odnesl zpátky. Při důležitých setkáních a ceremoniích je vždy doprovázela ozbrojená stráž.
Pro ukojení královy žízně v průběhu dne měl král k dispozici vždy dvě láhve vína a dvě karafy s vodou v tzv. "kantýně", tj. ve zvláštní skříňce v blízkosti svých komnat. Pokud byl král na cestách - na lovu, na válečných výpravách či na jiných cestách, měl vždy k dispozici dvě karafy na vodu ze stříbra a několik láhví vína. Vše bylo pečlivě uloženo v králových zavazadlech, zabalené do červených tkanin, vyšívaných zlatem tak, aby víno bylo vždy při ruce.
A co vy, dali byste si víno řezané vodou? K tomu nebudete potřebovat sklepníka, stačí zajít do supermarketu...
Obrázek: Jean-Feançois de Troy - Un déjouner de chasse, 1737 (Hostina po lovu)